Demons - 3. DÍL

6. ledna 2014 v 0:15 | Nicoole. |  Demons

Title: Demons
By: Nicoole. & Zoe (tenhle díl jenom Nicoole)
Part: 3.



Sníh se pomalu roztápěl. Na dvoře to vůbec nevypadalo jako v těch krásných zimních filmech, kde všude leží sněhová přikrývka, spíš to připomínalo bahno. Harry nesnášel tohle období, nebyl příliš otužilý, a tak se i v jeho tlusté kožené bundě třásl zimou. A vůbec nechápal, proč tady jako musí být. Sedl si do rohu zahrady na oprýskanou lavičku. Mark se zdál být svým novým spolubydlícím tolik uchvácený, že se k němu bez přemýšlení přidal.
"Vážně, nemůžeš mě nechat být?" zamručel Harry a třel si studené ruce o sebe.
Mark neodpověděl, prostě jen tiše pozoroval okolí; Harry ho s povzdechem napodobil (co jiného se totiž dalo dělat, že?).
Většina z těch lidí kolem se bavila mezi sebou, seděli po skupinkách, sem tam se zasmáli nebo se pošťouchli. Všechno zde mělo svůj řád jako notová osnova. Nikdo nesměl vybočit, musel se řídit podle pravidel.
"Jmenuje se Louis," ozval se Mark, když si všiml, že Harryho pohled směřuje na jediného osamělého chlapce v rohu zahrady. "Je hrozně divný, s nikým se nebaví, beztak je nějaký narušený…"
"Proč je tady?"
"Vyraboval benzinku," pokrčil rameny Mark. "Teda aspoň z toho, co já vím."
Harry přikývl a dál to už nerozebíral. Pravda byla taková, že se mu vážně zdál divný a za normálních okolností, tedy "venku", by si ho vůbec nevšiml.
Mark se z ničeho nic zvedl a namířil si to k jedné z těch band, a tak Harry osaměl. Uvažoval, jestli by se k nim nemohl připojit nebo snad k někomu jinému, třeba k těm holkám táhle, ale pak sám sebe napomenul. Na co to vůbec myslí? On nikoho nepotřebuje.
"Proč nejdeš za ostatními?" Odněkud se vynořila ta samá vychovatelka, co ho po tomhle "vězení" provázela. Oblečená do elegantního kabátu, jenž tolik nepasoval k pošmournému prostředí ústavu.
Harry neodpověděl. Chtěl dělat, že ji neslyší, naprostá ignorace. Copak to jí má vykládat o tom, jak je trapné přijít za někým stylem "od teď jsme nejlepší kámoši, budeme nerozlučná dvojka"? A navíc, Harry se nechtěl s nikým bavit. Vždycky byl ten typ, co má hrozně moc známých, ale nikomu nevěří. Měl za to, že ho každý zradí, až mu prozradí příliš mnoho. A přitom… občas, když měl slabou chvilku, přál si mít někoho, komu by se mohl svěřit. Jenomže všechny tyto myšlenky rychle přebilo jeho vlastní ego a hrdost. Nepotřebuje nikoho.
"Harry?" oslovila ho opatrně, nejistá si jménem, přece jen… potkává tu tolik mladých lidí. Tentokrát už neměla ignorace cenu, pomalu zvedl hlavu a podíval se slečně McElderryové do očí.
"Co chcete?" zeptal se otráveně. Vychovatelka si za ním sedla.
"Nemá cenu být zbytečně naštvaný."
"Co vy o tom víte," odsekl a obrátil pohled zpět na hřiště, kde se teď Mark a ještě jeden kluk o něčem hlasitě dohadovali.
"No, jsem už tu už osmým rokem, tak jsem si už něco zažila a taky mám nastudované." Slečna McElderryová se stále usmívala, jako by jí snad vůbec nevadilo, že je Harry tolik hrubý.
"Studie jsou vám k hovnu," konstatoval.
"Nemluv sprostě," napomenula ho. "Proč myslíš?"
"Protože se učíte teorii, ale v životě je to úplně jinak."
Vychovatelka se na chvíli zamyslela. "Jo, asi máš pravdu. Každopádně, pověz mi něco o sobě."
Harry se na ni podíval jako na blázna.
"Co vás to zajímá…" zamumlal. Co jí měl říct? Vždyť on sám nevěděl, kdo je a rozhodně tohle nechtěl rozebírat s nějakou pošahanou psycholožkou nebo co to vlastně bylo.
"Zajímá mě to. Třeba to, proč máš tak potetované ruce."
Harry sjel pohledem ke svým pažím. Proč je tak vlastně má? Co všechen ten inkoust má znamenat?
"Protože chci," odpověděl prostě a znovu se zahleděl na lidi před sebou.
"A proč chceš mít tak zhyzděné tělo?"
Vychovatelka mu nedávala pokoj, kladla jednu otázku za druhou a Harryho to neskutečně vytáčelo. Rozhodl se ji ignorovat. Prostě si tady chvilku posedí a ať si mele, co chce, stejně ji to za chvíli omrzí a nechá ho být. Jak se spletl. Seděla tam pořád... a stále mluvila...
"Nemá smysl se uzavírat, Harry, jednou se někomu musíš otevřít a věř mi, bude to pro tvoje dobro… Proč nemluvíš?"
"Protože si s váma nechci povídat!" ztratil nervy a najednou cítil, jak se oči všech na něj upřeli. "Nechci tu být a už vůbec se nechci otvírat, všechno to jsou kecy…" Ani si neuvědomil, že během svého křiku vstal.
"Snažím se ti pomoct," namítla vychovatelka.
"Pomůžete mi nejvíc tím, že půjdete do hajzlu a necháte mě být! Jedině vy asi potřebujete nějakou pomoc, když strkáte nos do něčeho, po čem vám nic není."
Pár lidí zalapalo po dechu. Byli zvyklí, že jsou tu samí vyvrhelové, ale k vychovatelce si tohle nikdo nedovolil.

"Tímto jste vysloužil trest, pane Stylesi."
 

7 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 mischa mischa | 6. ledna 2014 v 9:05 | Reagovat

Tahle povídka mě chyběla a a je mi neskutečně blízká - to víš, speciální pedagog..

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama