I Swear - 20. DÍL

5. června 2013 v 13:33 | Nicoole. |  I swear

Title: I swear
By: Nicoole.
Part: 20.
Narry - Niall + Harry



"Za co?" Nakrčil nos Harry nechápavě a posunul se na posteli, aby Niallovi udělal místo. Ale Horan neměl v plánu si jít sednout, chtěl tohle celé mít už úplně za sebou, jak se hrozně moc styděl.
"No, však víš, že jsi… To… Před Liamem," zamotával se pomalu do svých slov, až mu ve výsledku nebylo vůbec nic rozumět. Rozpačitě se poškrábal v rozcuchaných vlasech, které si svůj tvar udržovaly pravděpodobně od té doby, co se probudil.
Harry si pomyslel, jak moc jej roztomilý. Blonďaté prameny mu kolem hlavy stály jako svatozář a tím víc to pro něj byl jeho anděl. Věděl přesně, proč tu Niall je, ale chtěl, aby to řekl. Musí říct, za co přesně je mu vděčný, za co mu děkuje.
"Nechápu tě, co tím myslíš?" zeptal se ho s pozvednutým obočím.
Niall v duchu zabědoval. Sklopil hlavu a v rukou žmoulal cíp jeho červeného trička, jež pod límečkem mělo malou bílou skvrnu od zubní pasty.
"Že jsi mě kryl… To s tou pusou," zamumlal ve smrtelných rozpacích a jeho tváře nabyly barvu jeho oblečení.
Ano! Zvolal vítězoslavně Harry ve své hlavě, ale navenek si zachovával dokonale bezstarostnou tvář.
"To nic nebylo, ty jsi mě takhle zachránil už několikrát," mávl nad tím rukou, vzpomínajíc na své noční výlety. Jak je to již dávno a jak moc se od té doby změnil.
"Ne, takhle ne," namítl Niall stále s očima přilepenýma na starém koberci.
Harry si povzdechl. "Podívej se na mě." Blonďák vystrašeně zvedl svůj pohled a upřel ho na kluka před ním. Překvapilo ho, jak se na něj dívá. Nikdy Harry v takovém světle ještě neviděl. Kudrnaté vlasy rámovaly jeho mléčnou tvář, ze které na něj vykukovaly dva smaragdy. Třpytivé smaragdy, jež se na první pohled zdály naprosto stejné, ale teď Niall viděl, že to tak není. Pravé oko mělo barvu tmavší zelené a okolo čočky přecházelo do nahnědlé, zatímco levá strana byla jen sytě zelená. Narůžovělá ústa bývala obvykle zkroucena do veselého úsměvu, ale Niall si s bolestným píchnutím v hrudi uvědomil, že od té noci, co se opil poprvé, jeho uličnický smích neslyšel.
"Oba víme, co se stalo, a oba víme, že jsi byl namol a nechtěl jsi to udělat, takže to ne- "
"Já neřekl, že toho lituju," špitl Horan tiše a udělal krok vpřed, jako by si snad chtěl dodat trochu odvahy. "Není mi to líto, Harry, udělal jsem něco, co jsem chtěl provést už dávno. V tu chvíli mi to připadalo tolik správné, nebyl jsem až tak moc opilý, jen jsem chtěl mít záminku ochutnat tvé rty. Omlouvám se ti…" Domluvil a čekal na křik, výčet nadávek, pohrdání, ale Harry poklepal na místo vedle sebe a Niall se posadil.
"Já toho taky nelituji," řekl Harry, hledíc na bílou stěnu naproti sebe. "Víš, cítím k tobě něco, co mě mate. Jsi kluk a no… To prostě není moje parketa. Nikdy jsem si nemyslel, že bych tak silného mohl cítit ke klukovi, tedy… že bych tak něco silného vůbec kdy mohl cítit. Vždyť… Podívej se na mě, Harry Styles, lamač všech dívčích srdcí, zmatený jako malé kotě a zamilovaný? Copak to vůbec jde? Samozřejmě, že ne. Nemohl jsem nic říct tobě ani mému okolí. Neměl jsem, s kým si promluvit, až na Ivanne, samozřejmě, ale ta to nechápe. Kdyby tady byla maminka, tak…" Zlomil se mu hlas a rozzlobil se sám na sebe. Copak musí vždy, když je takhle "naměkko" začat myslet na ni?
Niall opatrně a trochu neohrabaně pohladil kamaráda po předloktí.
"Co se stalo?" zeptal se, kreslíc na jeho kůži malé kroužky. Věděl, že odbočuje od tématu, ale tahle otázka ho pronásledovala od prvního okamžiku, co se dozvěděl, že Harry nemá pravé rodiče.
Harry se na něj polekaně otočil. Nikdy nikomu svůj příběh ještě nevyprávěl, dokonce ani Ivanne ho neznala celý a to se s ní přátelí už tak dlouho, ale on mu věřil… Zhluboka se nadechl a začal vyprávět, nevěděl, jestli příběh bude dávat nějaký smysl, zkrátka mluvil to, co mu přicházelo na jazyk.
"Moje maminka byla ten nejúžasnější člověk na planetě a nejen to, byla tolik nádherná," zasněl se. "Mám vlasy po ní, víš, ona taky měla kudrnaté vlasy, voněly po jejím jasmínovém šamponu. Lechtala mě s nimi na tváři, když jsem byl malý. Žili jsme na okraji Londýna ve velkém domě vybaveném tím nejluxusnějším nábytkem. Táta umřel ještě předtím, než jsem se narodil a nechal nám obrovské bohatství, ale máma o něm nikdy nemluvila, vím jen jeho jméno. Harry. Jmenoval se stejně jako já. Nikdy jsem neviděl ani jeho fotku, nic. Pro mě je to v podstatě naprosto cizí člověk. V tom sídle jsme žili do mých šestých narozenin, pak se všechno zvrtlo. Najednou jsme se museli stěhovat, spolu s dědictvím totiž vyplavaly na povrch i dluhy. Máma si myslela, že můžeme zůstat u jejích rodičů, mých prarodičů na vesnici, ale oni s ní nechtěli mít nic společného. Byla hrozně mladá, když se mnou otěhotněla a vyhnali ji z domu. Po tom všem si myslela, že zůstala ještě jejich dcera… Ne. Musela pryč spolu se mnou. Náš nový byt byl malinký, opravdu malý, ve špatné čtvrti, špinavý a pamatuji si, jak maminka plakala, že si nemůžeme dovolit nic jiného. A potom šla poprvé v životě pracovat. Bylo to příšerné. Chodil jsem do druhé třídy na jedné z nejhorších škol v Londýně, byl jsem ten divný nový kluk bez táty, co jeho mamka pracuje v hospodě. Nikoho už nezajímalo, že tam je, aby nás uživila. A pak… pak se tam trhla rvačka. Máma se je snažila od sebe odehnat a ten chlap ji praštil… Židličkou… Tehdy jsem tam byl s ní, abych nemusel být doma sám. Všechno jsem to viděl… Ležela na těch mastných parketách a kolem její hlavy se rozlévala krev…" Zavřel oči ve snaze nenechat si slzy smáčet tvář. "Pak si už nic nepamatuju, jen záblesky. Policisty, sanitku, hluk, nějakou paní, co mě odváděla… A to je všechno…"
"Ach, Harry!" vykřikl Niall a objal ho. Kudrnáč si položil hlavu na jeho rameno a otřásal se vzlyky.

"Je to tak dávno… Ani si nejsem jistý, jestli jsem si tohle všechno nevymyslel nebo jestli jsem to zažil…" zašeptal a přitiskl se k Horanovi ještě blíž.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama