I am proud of my dads [Childhood of Larry Tomlinson-Styles]

5. června 2013 v 14:20 | Nicoole. |  Jednodílné bromance

Title: I am proud of my dads [Chilhood of Larry Tomlinson-Styles]
By: Nicoole.
Jednodílná bromance
Larry - Louis + Harry


Je nádherný," zašeptal Harry, dívajíc se na malé spící miminko. Tolik pro něj bojovali, tolik o něj stáli a teď je konečně tady. Malý Larry leží ve své postýlce pod nadýchanou modrou přikrývkou a klidně oddechuje, nemá ponětí o okolním světě, ani o problémech, které mladý pár musel překonat, aby jich v domácnosti bylo konečně o jednoho více.
"Já vím…" odpověděl tiše Louis a obmotal své silné paže zezadu okolo Harryho. Políbil ho na krk. Ani po tolika letech, co strávili spolu, se nemohl nabažit jeho vůně, a proto neodolal a zabořil svůj nos do jeho kudrlin.
"Výstižnější jméno dostat nemohl," usmál se vyšší z páru, nemoct odtrhnout svůj zrak od malého chlapce. Otočil se ke svému manželovi a zadíval se do jeho blankytně modrých očí.
"Je ti podobný," vyřkl absurdní větu. Na to ale Louis nebral ohled, věděl, jak to jeho milý myslí, a tak se jen zachichotal a řekl: "Teď jsme kompletní."
* **
Každé malé dítě se učí mluvit a většinou první slovo, které se naučí, je "máma". U malého Larryho Tomlinsona-Stylese to ale bylo jinak.
"Tá-ta," opakoval Harry na chlapce, sedícího v jídelní stoličce. Svůj oběd - bramborovou kaši s mrkví - měl snad všude a jeho otec si umínil naučit svého syna první slovo. Chtěl udělat Louisovi radost.
"Uaaah…" zabrblal Larry a hned na to se rozesmál. Svýma maličkýma ručičkama chmatal po kudrlinách svého opatrovníka, ve snaze si jednu utrhnou, tolik ho fascinovaly…
"Ne, ne, ne, zlatíčko," zakroutil hlavou Harry, uhnul před jeho rukama a poposedl si na židli blíž k malému. "Tá-ta," zopakoval s velkou artikulací. "No tak, já vím, že to dokážeš… Tá-ta."
"Tata…" zamumlal téměř neslyšitelně Larry a pak sám sobě s úsměvem zatleskal, byl stejný smíšek jako jeho otcové.
"Výborně!" vykřikl jeho táta, zvedl ho do náručí a zatočil se s ním. "Jsi jednička, miláčku!"
* **
"A teď ty, Larry, co dělají tvoji rodiče? Kde pracuje tvoje maminka?" usmála se na rozverného klučinu učitelka v mateřské školce, jež měla na starost předškoláky. Ptala se každého dítěte, každý rok a už jí to opravdu unavovalp, avšak tady byla zvědavá. Nikdy tu paní Tomlinson-Stylesovou neviděla, a tak jí zajímalo, co vlastně dělá.
"Já nemám maminku," odpověděl chlapec a neklidně poposedl. Byl tolik naplnění energii, že sedět na jednom místě déle než dvě minuty, se stalo pro něj utrpení.
Učitelka se zarazila, chtěla se mu nějak omluvit a dozvědět se více, ale on pokračoval: "Mám dva tatínky." A hned na to se nadšeně rozvykládal. "Tatínek Louis pracuje jako účetní, je velmi pracovitý a nosí mi z práce vždycky jeden bonbonek a tatínek Harry je se mnou doma…" Ostatní děti na něj podivně pokukovaly, ale učitelka jasně viděla, jak malý hošík svou rodinu miluje.
* * *
"Nevím, jestli je dobrý nápad, abychom tam šli oba," dumal Harry, zatímco vařil nedělní večeři. Přemítal nad tím, jestli Larryho mají doprovodit na svůj první školní den oba, anebo jen jeden. Nakrájel papriku a rajče, vypnul sporák.
"Proč si to myslíš?" zeptal se Louis a odtrhl pohled od rozdělané práce na notebooku. Larry poskakoval po kuchyni a nahlédal, co bude dnes dobrého. Otec ho zastavil, dal mu do ruky tři talíře a příbory. "Běž prostřít," usmál se na něj a jeho syn beze slova odcupital do jídelny, dávajíc si při tom velký pozor, aby mu snad nádobí nevypadlo z ruky. Harry si otřel ruce do utěrky a zády se opřel o kuchyňskou linku.
"Co když se mu budou smát? Nechci, abychom ho my nějak ovlivnili… Je to nová škola, nikoho tam nezná. Nevíme, jaké jsou tam děti…" zamračil se.
Louis si povzdechl a přešel za svým manželem, vzal jeho tvář do dlaní. "Nebudou se mu smát, proč by měli? Protože jsme jiní? Ale no tak. Takhle už dávno nikdo nesmýšlí, žijeme v moderní době, lásko. Málokdo se nechává ovlivnit předsudky. Půjdeme tam společně. Rodina, pamatuješ?"
* * *
Venku sněžilo, neposedné vločky poletovaly okolo a mrzlo, až praštělo. Ulice pokrývala sněhová nadílka a mráz kreslil na okna ornamenty.
Děti 7. třídy školy v Holmes Chapel se právě převlékaly v šatně po tělocviku. První letošní zmínka o zimě se stala hlavním tématem k diskuzi, ale většina spíš jen nadávala… Všichni chtěli léto.
"Hej, Tomlinsone," křikl na tichého a trochu zasněného chlapce Trevor McKinley a přetáhl si přes hlavu tričko. Trevorovu tvář by chtěl nejeden model, a přitom byl ještě stále dítě. Ale blonďaté vlasy a modré oči mu dodávaly na výzoru anděla. Pravda však byla úplně někde jinde.
"Co chceš?" Obrátil se Larry otráveně - neměl ho rád - a cpal si věci do batohu, myšlenkami se zaobíral úplně něčím jiným, přesněji úkolem do angličtiny. Měli psát krátkou esej, to by nebyl až takový problém, ale měli si také vybrat téma a Larry vůbec nevěděl, o čem by měl psát.
"Nechceš, aby sem přijeli tví fotříci?" ušklíbl se Trevor. "Je venku vcelku zima, třeba by se to roztopilo… Uhm… Pod tím teplem." Tvářil se vítězoslavně. Najednou se oba chlapci stali středem pozornosti. Jejich spolužáci přemítali, zda dojde ke rvačce, ale Larry nebyl prací typ, řešil spíš všechno s klidem, ale nebylo pochyb, že to tentokrát blonďák přepískl.
"Zavři hubu, McKinley," zabrblal a naštvaně práskl dveřmi od šatny, díkybohu, že už to byla poslední hodina.
Vyběhl z budovy a nastoupil na autobus domů. Ani nevnímal cestu, myšlenky mu hučely v hlavě.
Jen co přijel, zavřel se u sebe v pokoji a padl na postel, zahlcen vlastními slzami. Na malou vteřinu si přál být normální. A zapřemýšlel, zda by nakonec nebylo lepší zůstat v dětském domově, než být každý den vystaven urážkám. Když se na to díval zpětně, nejraději by si nafackoval. Pak ho napadlo něco geniálního.
"Larry Tomlinson-Styles," vyvolal učitel jednoho z posledních a pohodlně se usadil na židli. Měl rád nadané žáky. "Copak jste si vybral za téma?"
"Rodina," odpověděl s přiškrceným hlasem Larry a vydal se k tabuli, přelétl pohledem třídu a spustil.
"Co si představíte pod pojmem rodina? Maminka, tatínek a dvě děti, hrající si na dvoře. Jistě, tak skutečně vypadá typický obrázek rodinné idylky, ale my to doma máme jinak. Nemám maminku, mám dva tatínky a rád bych vám teď sdělil, že i když jsme na pohled jiní, funguje to u nás naprosto stejně jako jinde. Chodí do práce, pomáhají mi s úkoly, vaří a starají se o dům…"
Larry předčítal svoji práci a vkládal do ní srdce. Mluvil o svých tatíncích jako o učitelích, o přátelích a jako o těch nejlepších rodičích.

"Moji rodiče spolu žijí už 15 let a i přes to všechno se pořád neskonale milují, dávají to na odiv každý den, nezáleží jim na tom, co ostatní říkají, je jim to jedno. A víte co?" Vzhlédl od papírů. "Obdivuje je, jsem na své otce neskutečně hrdý a přeju si, aby oni na mě byli taky."
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama