Hledám tě

5. června 2013 v 14:36 | Nicoole. |  Jednodílné normal

Title: Hledám tě
By: Nicoole.
Warning: Hororový nádech
Jednodílná normal
Louis, Harry


Stáli jsme na autobusové zastávce. Já, Louis a spousta dalších lidí. Měli jsme namířeno domů. Konečně. Autobus přijel a my nastoupili, sedli jsme si až úplně dozadu a nesmyslně tlachali o všem možném. Chtěl jsem ještě napsat Liamovi, ale nebyl signál.
"Harry, jsi v lese," vysvětlit Louis. Pohlédl jsem z okýnka, všude kolem byla hustá zeleň, v šeru působila strašidelně.
Najednou sebou autobus trhl, v zatáčce dostal smyk. Křečovitě jsem stiskl sedadlo před sebou a modlil se. Autobus se řítil do lesa. Převrátil se jednou, dvakrát... Snažil jsem se zůstat při vědomí, ale náraz způsobil, že jsem se bouchl do hlavy, krvácel jsem a upadl do bezvědomí.
Probral jsem se do naprostého ticha, děsivého ticha. Ležel jsem zkroucený v zadní části autobusu a neodvažoval se otevřít oči. Když se podívám, rozpoutá se peklo. Jenže někdo pomoc zavolat musí. Zhluboka jsem se nadechl a odvážil se rozhlédnout kolem. K mému překvapení ulička a sedačky nebyly plné mrtvol. Jen ticho a prázdno.
"Louisi?" zeptal jsem se roztřeseným hlasem. Odpovědí mi bylo jen šumění stromů, které jsem slyšel, díky otevřenému okénku.
"Louisi?" zopakoval jsem jeho jméno. Nikdo mi neodpovídal. Zvedl jsem se a klopýtal uličkou. Hledal jsem jakýkoliv náznak po krvi, ale nikde nic. Bylo to, jako bych zůstal spát a přijel na konečnou.
U řidiče jsem zmáčkl tlačítko na otevření dveří. Vyšel jsem ven. K mému úžasu jsem zjistil, že mám hlavu v pořádku, ani autobus nevypadal jako po bouračce.
"Louisi?" zavolal jsem znovu do lesa. Tohle bylo divné.
Kde je Louis a ostatní? Proč je autobus v pořádku? Proč jsem v pořádku já?
Vytáhl jsem mobil, ale byl mi nanic. Signál nebyl.
"Haló? Je tu někdo?" Někdo tady sakra musí být! Prodíral jsem se lesem a nepřestával volat Louisovo jméno. Vtom jsem za mnou uslyšel šouravý krok. Otočil jsem se, ale nikdo tam nebyl. Vrátím se k silnici a zavolám o pomoc. Bloudil jsem asi hodinu, ale silnici jsem nenašel. Vracel jsem se k autobusu, když vtom...
"Panebože! ÁÁÁÁ!" zařval jsem při pohledu na tělo těhotné ženy. Pamatuji si na ni, seděla přede mnou. Teď byla celé od krve a chyběla jí ruka. Dostal jsem nutkání zvracet. Ale musím jí pomoct. Sehnul jsem se k ní a zkoušel puls. Nic. Všiml jsem si, že má pod sukní na stehně otisky zubů.
Musím odsud pryč. Hned.
Rozběhl jsem se směrem, kterým jsem doufal, že je ulice. Byl jsem vystrašený. Něco za mnou křuplo a já leknutím zakopl. Rozhlédl jsem se. Les byl jako bludiště, opět jsem se ocitl u autobusu.
Znovu bylo slyšet ty šoupavé kroky. Jsou blíž a blíž... Strnule jsem otočil hlavu za tím zvukem.
"Louisi!" vydechl jsem úlevou. Ale moje oddychnutí bylo předčasné. Louisovo oblečení bylo potrhané. Pravou nohu měl ohlou dovnitř, takže to vypadalo, že jde po kotníku, druhou nohu vlekl za sebou. Jeho kůže byla bílá, jemně nazelenalá. To ale nebylo nic, dokud jsem se mu nepodíval do očí. Vyjekl jsem děsem. Prázdnota. Ani stopa po jeho laskavosti a přátelství.
Když to vezmu kol kolem, Louis vypadal jako zombie a přibližoval se ke mně.
Otočil jsem hlavu zpátky dopředu a připravoval se na útěk. Jenže tam se stejně šoupavým krokem plížil řidič autobusu. Z lesa se vynořovali další a další cestující včetně té těhotné žena a ani jeden z nich nevypadl normálně.
Vzal jsem nohy na ramena. Byl jsem rychlejší než oni.
"Mami! Maminko!" uslyšel jsem dětský pláč. Chvilku jsem zaváhal. Mám nebo ne? Hodil jsem za hlavu to, že můžu umřít, což se nepochybně stane, jestli nenajdu cestu z toho bludiště.
"Kde je maminka?" zeptala se malá blonďatá holčička krčící se za keřem.
"Najdeme ji, slibuju." Vzal jsem drobnou dívenku do náručí a znovu se rozběhl.
"Maminko!" zakřičela holčička mně přes rameno. S hrůzou jsem se obrátil. Celý zástup nás pronásledoval. Dívka se mi vysmekla. Vběhla matce přímo do náruče, všichni se na ni vrhli. Sápali se po každém kousku jejího drobného tělíčka. Vypadali jako velká hromada těl. Pak se zvedli, někteří měli pusy od krve, a v čele s tou malou blondýnkou, která teď byla celá bílá, se ubírali ke mně.
Chtěl jsem se vydat na útěk. Ale cestu mi zatarasil Louis.

"Bráško," hlesl jsem. Louis mě ale nevnímal, vrhl se na mě. Kousal mě. Křičel jsem bolestí, když odtrhoval kusy masa z mé ruky. A pak byla na chvíli tma. Probral jsem se do světla a v hlavě neměl už nic jiného než hlad.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama